Básnířka Marie Oprchalová

Můj počítač 

Počítač je úžasná vymoženost.
Já už bych ho určitě nedala.

Vždyť tam najdu informací dost, 
které bych jinde těžko nezískala. 

Hledám na něm, co chci,
pomáhá mi výborně, stále.
Ušetří mi cesty i práci.
Věřím, že bude sloužit dále. 

Najdeš ho v každém odvětví.
Vždyť stroje jsou jimi řízeny.
Jen s nimi se vývoj nezastaví,
budou sloužit všude na zemi. 

 Jako vše dobré bývá zneužito,
tak i tady se to občas stává.
Někdy pro špatné věci je využito,
když vir a pirát se do práce dává.

Pro mne je velkým pomocníkem,
neumím na něm žádné zázraky.
Kamarád, který se mi stal zvykem,
jsem moc ráda, že jej mám taky.

 

 

Interview s Marií Oprchalovou  - 15. 2. 2016

Návštěvníci webových stránek OO Plzeň – jih SONS ČR mají v současné době možnost na jejich úvodní straně číst nebo si poslechnout verše, které vznikly teprve začátkem letošního roku. Jejich autorkou je paní Marie Oprchalová, 78 letá členka naší oblastní odbočky Plzeň - jih. Do odbočky vstoupila jako vidomý dobrovolník – průvodce - pro svého těžce zrakově postiženého přítele před 12 lety.

Záznam rozhovoru si můžete poslechnout zde, ve formátu mp3.

 

S paní Marií si tykám, takže si hned dovolím položit první otázku:

 

  1.  Maruško, ve tvé básni o stáří není cítit smutek, pesimismus ani zklamání, ale naopak mám pocit, jako by to bylo pro tebe období nekonečných možností, jak si užívat, jak se realizovat a hlavně, jak píšeš doslova, nebýt sám a chodit mezi lidi. Tuto myšlenku bychom mohli považovat za krédo, které ty sama naplňuješ i  svou přítomností i v naší odbočce? Co všechno ti přináší toto členství?

    Já můžu říct, že žiju stejný život, se stejnými radostmi, starostmi, jako má většina seniorů. Je dobré se nasměrovat. Důležité někdy je nezavírat se do sebe. Nepřebírat moc co bylo, ale žít nyní! Najít si vlastní cestu, své hobby, a nebýt sám! Už 12 let chodíme s přítelem Járou (má praktickou slepotu) do SONS Plzeň jih mezi nevidomé, kde se vytváří příchodem dalších lidí opět velmi příjemné, přátelské prostředí. Dá se říct, že je to bezvadná patra, která se náhodně sešla. Ráda bych přála některým lidem, aby poznali, co je báječný kolektiv, prožít tak zvaný Babinec. To je často slyšet od nás smích a dokážeme si i při hudbě zazpívat. Těch lidí, kteří jsou zrakově postižení, si moc vážím. Někteří jsou i s vysokoškolským vzděláním. Také spolupráce s Tyflocentrem a Tyfloservisem je výborná.
     

  2.  A jak jsi tenkrát tu partu „bezvadných lidí“ – jak sama říkáš – objevila?

    V roce 2004 jsem se dostala přes známé náhodně na zájezd do Mikulova. Byl to velmi sympatický, veselý kolektiv a po zjištění, že se jedná o kolektiv nevidomých, jsem se svěřila o stejných problémech svého přítele Járy.  Bylo nám nabídnuto členství, a tak jsme se na podzim stali členy.  Jo, když jsme s Járou přišli prvně do skupiny, byli jsme mile přijati. První můj pocit byla ale tíseň, ani jsem se nedovolila na nic ptát, abych neublížila. Doma jsem se slzám neubránila.
     

  3.  A změnilo se něco ve vnímání nebo tvém postoji ke zrakově handicapovaným lidem v průběhu těch 12 let tvého členství v odbočce?

    Dnes, po těch letech je to úplně jiné. Rádi se, se všemi bavíme pro jejich velký rozhled.  Jsou to hrdinové, kterých si vážíme, a mnohému bychom se od nich mohli učit. Tím, že přišli o zrak, jsou obdaření dalšími smysly na vyšší úrovni. Chodíme tam moc rádi.
     

  4.  Maruško, básně „Stáří“ a „Můj počítač“ nejsou první a jediné básně, které jsi napsala. Za poměrně krátkou dobu, kdy básníš. Řekni nám, kdy jsi začala takto intenzivně skládat verše? Jak se to stalo? A kolik básní už od té doby vzniklo?

    Dá se říct, že mě na Silvestra 2014 vyhecoval Plzeňský rozhlas vytvořit báseň na 5 slov. Vznikl „Kocour“. Jako poděkování následovala příjemná beseda s p. Fouskem. Pak jsem si dala odstup do března. Od té doby mám přes 73 básniček a asi 13 soukromých. Mě to moc baví. To si sednu, zamyslím se nad tématem. Na kus papírku si heslovitě píšu, co tam chci mít. Jsou to různé myšlenky. Ze všech stran si s tématem pohazuju. Pak hodím větu na papír a už to jede. Také se stane, že některý den to vůbec nejde, nehnu se z místa, jindy se mi třeba nechce.  Kdysi asi před 20 lety jsem dělala pokus a ono vůbec nic.
     

  5. Básnění přišlo ve tvém životě jako „blesk z čistého nebe“ nebo už jsi někdy zabrousila i do jiných oblastí umění?

    Vždycky jsem ráda kreslila, jezdila do Prahy na hodiny. Po letech to byla dřevořezba (reliéfy), což se objevilo i na výstavách, trochu paličkování a od března 2015 si hraju se slovy.
     

  6.  Maruško, o čem tvé básně jsou? O čem píšeš, co tě inspiruje?

    Snažím se psát prostě o životě, který prožíváme a ostatní souvislosti. Nemám ráda zlo, násilí, takže to se nikde neobjeví. Popisuji přírodu, náš život, proměny, různé situace, vlastnosti. Vše s různými okolnostmi kolem našeho života
     

  7.  Z básně „Muj počítač“ je zřejmé, že se nevyhýbáš ani technickým vymoženostem dnešní doby. Doporučila bys takový přístup i svým vrstevníkům, kteří často říkají, že už takové věci pro ně nejsou? Že už jim nestojí za to, učit se něco nového? Co bys jim na to, Maruško odpověděla?

    Počítač? To je přece úžasná věc. Pokud jsem chodila do práce, byla jsem tak zvaně v obraze. To mi trochu nahrazuje počítač. Nejen, že mám styk s lidmi, ale nacházím tam odpovědi na jakékoliv dotazy. I tak mám pocit, že nestíhám, pokulhávám za vývojem. Mým nepřítelem se stává čas. Co bych doporučila ostatním? Nikdy nemůže mít člověk všechno. Musíme se přizpůsobit podmínkám a situaci, v jaké žijeme. Snažit se odpoutat od záporných myšlenek, nebýt sám, mít hodně přátel, chodit mezi ostatní vrstevníky, chodit na procházky, kdy často je co obdivovat v přírodě. Pracovat, pracovat, nenudit se, vytvořit si zájem – koníčka. Mnohdy všechno nejde hned! Dokázat se dostat do pocitu „jsem šťastná“!

Záznam rozhovoru si můžete poslechnout zde, ve formátu mp3.

 

Závěr: 

Maruško, moc ti děkuju za příjemný rozhovor a přeju, aby ten pocit štěstí STÁLE přicházel a mohla jsi tvořit další krásné básně, které bychom s tvým souhlasem nadále uveřejňovali na webových stránkách naší OO Plzeň – jih SONS ČR.

 

Stáří

Stáří, to nejsou jen čísla,
na papíře perem napsaná.
Jsou to léta, která  přišla,
ale definice bývá různá.

Imunitu všeho druhu vidím,
že u nás přestává pracovat.
Odolnost před vším prostředím,
se často neumí projevovat.

Dětství pro nás bylo po válce,
kdy se hodně, hodně šetřilo.
Budovalo se, ne moc hladce,
aby pak se všem dobře žilo!

Naše mládí, to s tím dnešním,
každý může jinak porovnat.
Byli jsme také šťastni, to vím,
na morálce by se dalo ukazovat.

Změna se tu pomalu plížila.
Co se s námi vlastně děje?
Ke stáří se pomalu blížila.
Kde ten mladý věk, kde je?

Jak léta běží, střídám  kulturu.
Klub aktivního stáří nás osvěží.
I posezení u kávy, času ke vzdoru.
Vše se stihne, vždyť jsme svěží.

Co ještě radím v tomto věku?
Stále se něčím musíme zabývat!
Vždyť proti věku není zase léku,
nejdůležitější je pro mě, pracovat.

Čas, to je ten náš nepřítel,
proč ho mám stále málo?
Do mého programu se nevešel,
to se mi okamžitě ukázalo.

Nebudeme přece jenom naříkat,
jen nebýt často sami, to radím.
Do kolektivu jít, na nic nečekat,
příjemné prostředí se stává vším!

Mohu potvrdit, spokojena jsem,
někdy pocit "šťastna" zažívám!
Životní metodu máme, říkám všem.
Krásný život ve zdraví, přeji vám!!!

 

2016 © OO Sons Plzeň - jih